Rubrika: Sport

Také začínají pracovat dříve, brzy ráno. A opylují i květy, do kterých včely „nedosáhnou“. Jsou to siláci. Na svých nohou unesou pyl vážící polovinu jejich váhy. Žijí ve společenstvech, jako včely. Přilákáme je na zahradu pestrými voňavými květy, ale i pomocí domečku, kde mohou zahnízdit.
 
Je jich málo
„Včelích medvídků“ bohužel v naší krajině a zahradách ubývá. Na vině je malá pestrost polí, lesů i zahrad. Čmeláci nemají dostatek potravy a úkrytů. Navíc jim stejně jako včelám škodí používání insekticidů a herbicidů. Také nebezpečné a bezohledné vypalování stařiny a mezí, které ještě někteří lidé provádí.
 
Samička zakladatelka
Čmeláčí hnízdo zakládá brzy na jaře vždy samička – „matka rodu“. Zemní čmeláci vyhledávají různé otvory a malé nory v zemi, skalní skuliny v kamení. Záleží na druhu „včelích medvídků“. Do hnízda pak naklade vajíčka na polštářek vytvořený z pylu, zahřívá je, později krmí larvy. Z těch vyrostou dělnice a převezmou práci za ni. Starají se o hnízdo, čistí ho a větrají (ráno vhání čistý vzduch vířením křídel u vstupního otvoru), přináší potravu. Matka klade další vajíčka a společenství se rozšiřuje. Na konci léta se líhnou také další plodné samičky a samečci. Samečci po oplodnění samiček umírají, umírají také dělnice. O zachování rodu se pak musí postarat oplodněné samičky, které ovšem musí nejdříve najít vhodné místo k přečkání zimy. Pak založí novou kolonii. Pokud chcete takovou čmeláčí maminku na zahradu přilákat, zanechte někde v rohu upraveného pozemku kousek „divočiny“ v podobě hromádky listí, staré trávy, dřeva. Ideální je pěkný starý pařez. Na jaro můžeme čmelákům také pořídit čmelín. Zakoupený či vlastnoručně vyrobený.
 
Jak pomůžeme čmelákovi v nouzi
Jestliže najdete na zahradě čmeláka, který není schopen letu, jedná se pravděpodobně o jedince vyčerpaného. Došly mu síly. Jak mu můžeme pomoci? Stačí málo. Opatrně ho umístíme do sklenice, kam na dno nakapeme trochu cukerného roztoku. Přikryjeme ji gázou a necháme ho aby si v klidu odpočinul a doplnil energii. Až začne pokusy o létání, odstraníme gázu a pustíme ho do světa!

Také začínají pracovat dříve, brzy ráno. A opylují i květy, do kterých včely „nedosáhnou“. Jsou to siláci. Na svých nohou unesou pyl vážící polovinu jejich váhy. Žijí ve společenstvech, jako včely. Přilákáme je na zahradu pestrými voňavými květy, ale i pomocí domečku, kde mohou zahnízdit.
 
Je jich málo
„Včelích medvídků“ bohužel v naší krajině a zahradách ubývá. Na vině je malá pestrost polí, lesů i zahrad. Čmeláci nemají dostatek potravy a úkrytů. Navíc jim stejně jako včelám škodí používání insekticidů a herbicidů. Také nebezpečné a bezohledné vypalování stařiny a mezí, které ještě někteří lidé provádí.
 
Samička zakladatelka
Čmeláčí hnízdo zakládá brzy na jaře vždy samička – „matka rodu“. Zemní čmeláci vyhledávají různé otvory a malé nory v zemi, skalní skuliny v kamení. Záleží na druhu „včelích medvídků“. Do hnízda pak naklade vajíčka na polštářek vytvořený z pylu, zahřívá je, později krmí larvy. Z těch vyrostou dělnice a převezmou práci za ni. Starají se o hnízdo, čistí ho a větrají (ráno vhání čistý vzduch vířením křídel u vstupního otvoru), přináší potravu. Matka klade další vajíčka a společenství se rozšiřuje. Na konci léta se líhnou také další plodné samičky a samečci. Samečci po oplodnění samiček umírají, umírají také dělnice. O zachování rodu se pak musí postarat oplodněné samičky, které ovšem musí nejdříve najít vhodné místo k přečkání zimy. Pak založí novou kolonii. Pokud chcete takovou čmeláčí maminku na zahradu přilákat, zanechte někde v rohu upraveného pozemku kousek „divočiny“ v podobě hromádky listí, staré trávy, dřeva. Ideální je pěkný starý pařez. Na jaro můžeme čmelákům také pořídit čmelín. Zakoupený či vlastnoručně vyrobený.
 
Jak pomůžeme čmelákovi v nouzi
Jestliže najdete na zahradě čmeláka, který není schopen letu, jedná se pravděpodobně o jedince vyčerpaného. Došly mu síly. Jak mu můžeme pomoci? Stačí málo. Opatrně ho umístíme do sklenice, kam na dno nakapeme trochu cukerného roztoku. Přikryjeme ji gázou a necháme ho aby si v klidu odpočinul a doplnil energii. Až začne pokusy o létání, odstraníme gázu a pustíme ho do světa!

Původ tohoto plemene je datován do Německa 70. let 19. století. Za jeho vznikem dle dostupných informací stojí Louis Dobermann, který vykonával povolání výběrčího daní. Jelikož to samo o sobě bylo povolání nebezpečné, a navíc při něm bylo potřeba umět si získat respekt, rozhodl se Dobermann pro zajímavé řešení – vyšlechtit plemeno psa, které bude schopno potenciálně nebezpečné bandity potulující se po kraji zastrašit, a svého pána ochránit za všech okolností. Křížením rotvajlera, německého pinče, výmarského ohaře, anglického greyhounda a dost možná přikřížením mnoha dalších vzniklo plemeno, které bylo po svém zakladateli pojmenováno.

Do světa se tito psi rozšířili především během 1. světové války, kdy byli vyváženi do Ameriky. Rasu si oblíbili po celém světě nejen civilní občané, ale především ozbrojené složky. Díky tomu se stal dobrman spolu s německým ovčákem jedním z prvních služebních plemen.
Stavba těla je pro dobrmany typická, odlišit je od jiných plemen nebývá vůbec těžké. Mívají tmavou srst s rezavými odznaky na tlapkách a hlavě, a šlachovitou až atletickou postavu.

Výhodou dobrmanů je čilost, obratnost, inteligence a vytrvalost. Pod slupkou navenek ostrého a agresivního psa se skrývá jemný ušlechtilý společník a milý a přátelský člen rodiny. Výchova štěňat dobrmana by měla být sice důsledná, ale zároveň dostatečně citlivá, aby ve psech neprobouzela nežádoucí agresivitu nebo tvrdohlavost. V případě dodržení tohoto jsou příslušníci této rasy lehce cvičitelní a učí se opravdu rychle.
Velkým pozitivem těchto psů je i jejich zdraví. Jsou odolní vůči chladu, zároveň ale dobře snášejí i teplé podnebí. Nejsou choulostiví k mnoha nemocem, byť jsou jako většina příslušníků velkých plemen psů ohroženi dysplazií kyčelního kloubu. Zmínit dále můžeme i predispozice k dilatační kardiomyopatii.

Dobrmani bývají úzce fixováni na svého majitele a samotu snáší jen velmi těžko. Vzhledem k tomu, že jakožto aktivní a energičtí psi potřebují hodně pohybu, jsou vhodnou rasou k vykonávání řady sportů. Velmi oblíbení jsou při cvičení obrany a jako strážci obydlí.

Původ tohoto plemene je datován do Německa 70. let 19. století. Za jeho vznikem dle dostupných informací stojí Louis Dobermann, který vykonával povolání výběrčího daní. Jelikož to samo o sobě bylo povolání nebezpečné, a navíc při něm bylo potřeba umět si získat respekt, rozhodl se Dobermann pro zajímavé řešení – vyšlechtit plemeno psa, které bude schopno potenciálně nebezpečné bandity potulující se po kraji zastrašit, a svého pána ochránit za všech okolností. Křížením rotvajlera, německého pinče, výmarského ohaře, anglického greyhounda a dost možná přikřížením mnoha dalších vzniklo plemeno, které bylo po svém zakladateli pojmenováno.

Do světa se tito psi rozšířili především během 1. světové války, kdy byli vyváženi do Ameriky. Rasu si oblíbili po celém světě nejen civilní občané, ale především ozbrojené složky. Díky tomu se stal dobrman spolu s německým ovčákem jedním z prvních služebních plemen.
Stavba těla je pro dobrmany typická, odlišit je od jiných plemen nebývá vůbec těžké. Mívají tmavou srst s rezavými odznaky na tlapkách a hlavě, a šlachovitou až atletickou postavu.

Výhodou dobrmanů je čilost, obratnost, inteligence a vytrvalost. Pod slupkou navenek ostrého a agresivního psa se skrývá jemný ušlechtilý společník a milý a přátelský člen rodiny. Výchova štěňat dobrmana by měla být sice důsledná, ale zároveň dostatečně citlivá, aby ve psech neprobouzela nežádoucí agresivitu nebo tvrdohlavost. V případě dodržení tohoto jsou příslušníci této rasy lehce cvičitelní a učí se opravdu rychle.
Velkým pozitivem těchto psů je i jejich zdraví. Jsou odolní vůči chladu, zároveň ale dobře snášejí i teplé podnebí. Nejsou choulostiví k mnoha nemocem, byť jsou jako většina příslušníků velkých plemen psů ohroženi dysplazií kyčelního kloubu. Zmínit dále můžeme i predispozice k dilatační kardiomyopatii.

Dobrmani bývají úzce fixováni na svého majitele a samotu snáší jen velmi těžko. Vzhledem k tomu, že jakožto aktivní a energičtí psi potřebují hodně pohybu, jsou vhodnou rasou k vykonávání řady sportů. Velmi oblíbení jsou při cvičení obrany a jako strážci obydlí.

Madagaskar je domovem celé řady zajímavých živočišných druhů. Mezi ty nejznámější patří například lemuři, kteří žijí pouze zde, nebo nejvzácnější želva světa – želva angonoka. Madagaskar je také domovem pro dvě třetiny všech známých druhů chameleonů. Jedním z nich je chameleon pardálí, který svými jasnými barvami zaujme na první pohled. Barva jeho kůže, jak je známo, odráží jeho momentální náladu. Na jeho kůži je dobře patrné, zda se chystá k obraně či chce působit na partnerku. Samci jsou barevnější než samice. Nejnápadnější zbarvení je patrné při obraně teritoria či při vábení samice. Naopak při lovu se snaží co nejlépe splynout se zelenou barvou okolí. Na jeho zbarvení mají dále vliv i tyto faktory: teplota, vlhkost vzduchu či množství dopadajícího světla.

Oči chameleona se pohybují nezávisle na sobě
Zrak je chameleonovou devízou, neboť dokáže svýma očima pohybovat nezávisle na sobě, tudíž jeho zorné pole se rovná téměř 360 °. Navíc má oči vystouplé, takže mu ve výhledu nic nepřekáží. Dokáže tak hledět současně dvěma směry. V případě, že se soustředí na svou kořist, dokáže velmi přesně odhadnout její vzdálenost i směr a rychlost pohybu. Kromě očí disponuje chameleon velmi dlouhým jazykem, který je dokonce delší než jeho tělo. Tento jazyk dokáže s naprostou předností vystřelit po vyhlídnuté kořisti takovou rychlostí, že kořist nemá v podstatě šanci uniknout.

Kořist se přilepí na špičku jazyka, kterou chameleon v mžiku vtáhne zpět do tlamičky. Jeho nejběžnější kořistí je hmyz, případně drobní obratlovci. Mezi ně patří například žabky, či mláďata ještěrů, a to i ostatních chameleonů. Je aktivní přes den, většinu času tráví na nižších větvích stromů či keřů číháním na kořist. Při pohybu vpřed si pomáhá chápavým ocasem, který mu při šplhání slouží jako pátá končetina. Zejména samci mají ocas silný a svalnatý.

Madagaskar je domovem celé řady zajímavých živočišných druhů. Mezi ty nejznámější patří například lemuři, kteří žijí pouze zde, nebo nejvzácnější želva světa – želva angonoka. Madagaskar je také domovem pro dvě třetiny všech známých druhů chameleonů. Jedním z nich je chameleon pardálí, který svými jasnými barvami zaujme na první pohled. Barva jeho kůže, jak je známo, odráží jeho momentální náladu. Na jeho kůži je dobře patrné, zda se chystá k obraně či chce působit na partnerku. Samci jsou barevnější než samice. Nejnápadnější zbarvení je patrné při obraně teritoria či při vábení samice. Naopak při lovu se snaží co nejlépe splynout se zelenou barvou okolí. Na jeho zbarvení mají dále vliv i tyto faktory: teplota, vlhkost vzduchu či množství dopadajícího světla.

Oči chameleona se pohybují nezávisle na sobě
Zrak je chameleonovou devízou, neboť dokáže svýma očima pohybovat nezávisle na sobě, tudíž jeho zorné pole se rovná téměř 360 °. Navíc má oči vystouplé, takže mu ve výhledu nic nepřekáží. Dokáže tak hledět současně dvěma směry. V případě, že se soustředí na svou kořist, dokáže velmi přesně odhadnout její vzdálenost i směr a rychlost pohybu. Kromě očí disponuje chameleon velmi dlouhým jazykem, který je dokonce delší než jeho tělo. Tento jazyk dokáže s naprostou předností vystřelit po vyhlídnuté kořisti takovou rychlostí, že kořist nemá v podstatě šanci uniknout.

Kořist se přilepí na špičku jazyka, kterou chameleon v mžiku vtáhne zpět do tlamičky. Jeho nejběžnější kořistí je hmyz, případně drobní obratlovci. Mezi ně patří například žabky, či mláďata ještěrů, a to i ostatních chameleonů. Je aktivní přes den, většinu času tráví na nižších větvích stromů či keřů číháním na kořist. Při pohybu vpřed si pomáhá chápavým ocasem, který mu při šplhání slouží jako pátá končetina. Zejména samci mají ocas silný a svalnatý.

Najdou se lidé, kteří si myslí, že je pro zvíře nejlepší, když může žít v bytě. Něco takového ale není pravda. Pro zvířata je nejlepší, když se mohou pohybovat venku.

Myslíte si, že je pro zvíře ideální, když je zavřené v místnosti a nemůže se například zajít vyprázdnit kdykoliv to zrovna potřebuje? Rozhodně ne.

Lidé mají pocit, že jsou schopni jejich zvířata všemu naučit. Rozhodně ale určité věci nejsou pro dané zvíře vůbec přirozené.

Když si vezmeme například psa, lidé jsou schopni jej naučit, že nesmí chodit do postele nebo na gauč, jsou jej schopni naučit, že se bude vyprazdňovat jen v době, kdy společně půjdou ven a další věci, ale rozhodně to není pro dané zvíře přirozené.

Najdou se lidé, kteří jsou odpůrci zvířat doma a rozhodně se tomu nikdo nemůže divit. Pro zvířata je tím nejlepším exteriér.

Je pravda, že se najdou zvířata, kterým prostředí bytu nevadí. Příkladem může být křeček nebo králíček. Něco takového si člověk může do bytu pořídit bez obav, ale určitě není vhodné si do bytu pořizovat psa nebo kočku.

Člověk se pro zvíře do interiéru rozhodne například z toho důvodů, že žije sám a je mu smutno. Je pochopitelné, že člověk nechce být sám a tak je mazlíček dobrým nápadem, ale opravdu byste měli zvážit, jestli by nebylo nejlepší, kdyby takové zvíře žilo například u rodinného domu na zahradě, než v bytě.

Pokud máte navíc velkého psa, tak něco takového rozhodně do bytu ideální není.

Některým zvířatům se dokonce stalo i to, že se změnilo jejich chování a to nikoliv k dobrému, když je člověk nutil chodit například na plínu, jelikož jejich majitel neměl čas, aby s daným zvířetem chodil na procházky, aby se mohlo dané zvíře vyvenčit.

Lidé by si měli uvědomit, že interiér pro některá zvířata opravdu není. Bohužel je mnoho těch, kteří si to stále neuvědomují a bylo by dobré, kdyby se to co nejdříve změnilo.

Zvířata opravdu nejsou nastavená tak, aby se trápila v malém interiéru. Exteriér je pro ně to pravé.

Najdou se lidé, kteří si myslí, že je pro zvíře nejlepší, když může žít v bytě. Něco takového ale není pravda. Pro zvířata je nejlepší, když se mohou pohybovat venku.

Myslíte si, že je pro zvíře ideální, když je zavřené v místnosti a nemůže se například zajít vyprázdnit kdykoliv to zrovna potřebuje? Rozhodně ne.

Lidé mají pocit, že jsou schopni jejich zvířata všemu naučit. Rozhodně ale určité věci nejsou pro dané zvíře vůbec přirozené.

Když si vezmeme například psa, lidé jsou schopni jej naučit, že nesmí chodit do postele nebo na gauč, jsou jej schopni naučit, že se bude vyprazdňovat jen v době, kdy společně půjdou ven a další věci, ale rozhodně to není pro dané zvíře přirozené.

Najdou se lidé, kteří jsou odpůrci zvířat doma a rozhodně se tomu nikdo nemůže divit. Pro zvířata je tím nejlepším exteriér.

Je pravda, že se najdou zvířata, kterým prostředí bytu nevadí. Příkladem může být křeček nebo králíček. Něco takového si člověk může do bytu pořídit bez obav, ale určitě není vhodné si do bytu pořizovat psa nebo kočku.

Člověk se pro zvíře do interiéru rozhodne například z toho důvodů, že žije sám a je mu smutno. Je pochopitelné, že člověk nechce být sám a tak je mazlíček dobrým nápadem, ale opravdu byste měli zvážit, jestli by nebylo nejlepší, kdyby takové zvíře žilo například u rodinného domu na zahradě, než v bytě.

Pokud máte navíc velkého psa, tak něco takového rozhodně do bytu ideální není.

Některým zvířatům se dokonce stalo i to, že se změnilo jejich chování a to nikoliv k dobrému, když je člověk nutil chodit například na plínu, jelikož jejich majitel neměl čas, aby s daným zvířetem chodil na procházky, aby se mohlo dané zvíře vyvenčit.

Lidé by si měli uvědomit, že interiér pro některá zvířata opravdu není. Bohužel je mnoho těch, kteří si to stále neuvědomují a bylo by dobré, kdyby se to co nejdříve změnilo.

Zvířata opravdu nejsou nastavená tak, aby se trápila v malém interiéru. Exteriér je pro ně to pravé.

Máte rádi zvířata? Ano, takhle přesně začíná písnička, Máte rádi zvířata, protože jsou chlupatá a mají hebkou srst. Tuhle písničku si pamatuji, a to už od školkovného věku. Písničku jsem měla opravdu hodně ráda, protože já jsem tam měla také dva sourozence a také opravdu hodně přátel. Dokonce paní učitelka ve školce byla naše sousedka, když jsme ještě bydleli v jiném domě. A také jsem si řekla, že opravdu nejlepší by bylo, kdyby i malé děti ve školce chodily třeba například do zoologické zahrady. Když jsem se potom ptala jako dítě maminky, proč jsme se školkou nikdy nebyly v zoologické zahradě se podívat na zvířátka, tak mi maminka řekla, že tři paní učitelky by rozhodně asi neuhlídaly třicet dětí ve v zoo.

Myslím si, že tohle je zase pravda, protože na druhou stranu, když to tak vezmu, tak opravdu děti ve školce ještě tak moc neposlouchají, třeba jako děti ve druhé nebo ve třetí třídě. Takže se vlastně ani nedivím, že jsme se nebyli podívat na zvířátka v zoo, kam jsem si to vždycky přála. Ale naši rodiče mě a sourozence vždycky brali o letních prázdninách do zoologické zahrady a také potom na dva dny do nějakého aquaparku, abychom si užívali také dětství. Tohle všechno se nám dařilo až do mých asi deset nebo dvanácti let. Potom už nás zoologická zahrada tak moc nebavila, takže jsme si vždycky prodloužili pobyt v aquaparku.

Ale nyní, když už je mi trochu málo přes třicet let, tak jsem se s přítelem přestěhovala na vesnici, kde máme opravdu plno zvířat. Máme tam husy a kachny a také slepice a králíky a vlastníme také dva malé psy a dvě kočky. A tito psi a tyto kočky máme z útulku, protože jsme si přáli, že uděláme dobrý skutek, takže jsme si vzali zvířátka z útulku. Myslím si, že každý člověk by měl někdy udělat dobrý skutek a alespoň jednou za život si vzít nějaké zvířátko z útulku Znám totiž opravdu hodně lidí, kteří by si zvíře z útulku vůbec nechtěli pořídit. A když jsem se ptala, co je na tom špatného si pořídit zvíře z útulku, tak mi vždycky každý řekl, že je to risk. Že nikdo neví, jaké to zvíře bude, jestli bylo týrané nebo ne. Prý se to potom také ukáže na zvířecí povaze. Sice je na tom trošku pravdy, ale když se člověk bude snažit, každé zvíře bude hodné a přítulné.

Máte rádi zvířata? Ano, takhle přesně začíná písnička, Máte rádi zvířata, protože jsou chlupatá a mají hebkou srst. Tuhle písničku si pamatuji, a to už od školkovného věku. Písničku jsem měla opravdu hodně ráda, protože já jsem tam měla také dva sourozence a také opravdu hodně přátel. Dokonce paní učitelka ve školce byla naše sousedka, když jsme ještě bydleli v jiném domě. A také jsem si řekla, že opravdu nejlepší by bylo, kdyby i malé děti ve školce chodily třeba například do zoologické zahrady. Když jsem se potom ptala jako dítě maminky, proč jsme se školkou nikdy nebyly v zoologické zahradě se podívat na zvířátka, tak mi maminka řekla, že tři paní učitelky by rozhodně asi neuhlídaly třicet dětí ve v zoo.

Myslím si, že tohle je zase pravda, protože na druhou stranu, když to tak vezmu, tak opravdu děti ve školce ještě tak moc neposlouchají, třeba jako děti ve druhé nebo ve třetí třídě. Takže se vlastně ani nedivím, že jsme se nebyli podívat na zvířátka v zoo, kam jsem si to vždycky přála. Ale naši rodiče mě a sourozence vždycky brali o letních prázdninách do zoologické zahrady a také potom na dva dny do nějakého aquaparku, abychom si užívali také dětství. Tohle všechno se nám dařilo až do mých asi deset nebo dvanácti let. Potom už nás zoologická zahrada tak moc nebavila, takže jsme si vždycky prodloužili pobyt v aquaparku.

Ale nyní, když už je mi trochu málo přes třicet let, tak jsem se s přítelem přestěhovala na vesnici, kde máme opravdu plno zvířat. Máme tam husy a kachny a také slepice a králíky a vlastníme také dva malé psy a dvě kočky. A tito psi a tyto kočky máme z útulku, protože jsme si přáli, že uděláme dobrý skutek, takže jsme si vzali zvířátka z útulku. Myslím si, že každý člověk by měl někdy udělat dobrý skutek a alespoň jednou za život si vzít nějaké zvířátko z útulku Znám totiž opravdu hodně lidí, kteří by si zvíře z útulku vůbec nechtěli pořídit. A když jsem se ptala, co je na tom špatného si pořídit zvíře z útulku, tak mi vždycky každý řekl, že je to risk. Že nikdo neví, jaké to zvíře bude, jestli bylo týrané nebo ne. Prý se to potom také ukáže na zvířecí povaze. Sice je na tom trošku pravdy, ale když se člověk bude snažit, každé zvíře bude hodné a přítulné.